Run for Life

8. května 2013 v 17:03 | Tess Marquez |  Run for Life

Název: Run for Life
Autor: Tess Marquez (já)
Žánr: Romance
Rozsah: Krátká
Hodnocení: Děti
Páry: S/J
Synapse: Útěk o život. Proč? Dozvíte se dál. :)


Běžela z plných sil. Nezastavovala se. Neotáčela se. Srdce jí zběsile bilo jako kdyby to mělo být naposledy. Na pokožce jí rašily kapky potu, které vlivem jejího pohybu stékaly po těle dolů. Mísily se s kapkami krve a ty zase s deštěm. Jenže ona ani nevnímala, že vypadá jako nějaký maniak se zakrvácenou tváří, v ruce s P-90tkou, utíkající před nesčetnou armádou nepřátel. Najednou nepřemýšlela vůbec nad ničím. Bylo to jako by pudy přebraly kontrolu a ona se snažila jen o jedno - přežít. Nebyla od toho daleko. Už byli kousek od brány, dokonce se na horizontu objevila základna, v níž ještě nedávno přebývali. Přidala ještě na rychlosti a vyběhla kopec. V blízkosti brány zahlédla svého vedoucího velitele, jak dává rozkazy všem lidem kolem a posílá je domů. Usmála se, neboť už měla vyhráno. Tedy, aspoň si to myslela do chvíle, kdy na svém boku ucítila to nepříjemné horko rozlévající se po celém těle. Najednou se jí nohy zastavily ona nejdříve dopadla na kolena. V rukou svírala zbraň. Pod silou nárazu omylem zmáčkla spoušť, a tak vystřelila. Neuvědomovala si, jestli někoho zasáhla, nedokázala ani přestat. Po pár okamžicích jí však zbraň vypadla z rukou a ona vysílením spadla na zem. Hlava se jí zabořila do bahna. Všechen hluk ze střílejících zbraní, řvoucích vojáků, padajících nepřátel byl pryč. Všechno se zdálo být tak tiché. Jediné, co vnímala byl déšť dopadající na její tvář a celkovou vlhkost. A to jak z mokré země, tak z její rány. Uvědomovala si, co se stalo, ale nějak jí to bylo jedno. Ani se nesnažila zachránit, věděla, že prohrála. Všechno bylo najednou tak pomíjivé. Rozhlížela se kolem sebe, ale zrak měla zamlžený. Poznala však, že k ní někdo přiběhl a obrátil ji na záda. Musel to být někdo od nich. Ale kdo to byl? Mluvil k ní, něco jí říkal. "Sam. Budete v pořádku, ano? Dostaneme vás domů." opakovalo se to pořád dokola. Byl to tak povědomý hlas. Byla si jistá, že ho zná. Majitel toho hlasu se po někom dožadoval nosítek, ale asi nikdo nepřišel, protože ji vzal do náruče. V tom okamžiku se jí všechno zamlžilo a ona omdlela.

***

Probrala se. Nebyla ještě schopná otevřít oči, ale zato už si pevně uvědomovala, co se děje. Hned jí bylo jisté, že leží někde na posteli. Podle vůně povlečení to určitě bylo SGC. Nemusela se tedy ničeho bát. Pomalu otevírala oči, jenže je byla nucena znovu zavřít. Nevydržely totiž tu přímou záři světel. Zkusila to znovu a už to bylo lepší. Netrvalo to dlouho a plně si přivykla. Rozhlédla se kolem dokola a ujistila, že se opravdu nachází tam, kde si myslela. Svůj pohled nasměrovala k člověku napůl sedícímu napůl ležícímu u její postele. Konkrétněji - muži. Usmála se. Všimla si, že jí svírá ruku. Vyvolalo to v zní zvláštní pocit. Bylo to milé, ale na druhé straně nevěděla, jak reagovat, kdyby se muž probudil. Opatrně se stisku snažila vymanit, ale marně. V ten moment se její CO probral. Vypadal roztomile. Vlasy měl více rozházené než obvykle a na tváři se mu zračil překvapivý pohled. Ona se musela zasmát. On si toho moc dobře všiml, i přes její snahu úsměv skrýt. Trochu zamrkal, aby se probral a pozdravil ji.

"Dobré ráno, Carterová. Trochu jste si pospala." jeho nakřáplý hlas prozradil, že tu spal už nějakou dobu.

"Jak dlouho jsem byla mimo?" snažila se vybavit poslední vzpomínku. Viděla znovu bránu, vojáky a taky ho. Otřásla se, když si vzpomněla na ránu, kterou schytala nejspíš do boku. Ano, bylo to tak, podívala se na ono místo. Neviděla však jizvu, protože byla obalená v obvazech. Nervy však začaly pracovat rychle, jelikož cítila svědění.

"Asi tak tři dny?" odpověděl jí na otázku "Ale zranění se hojí dobře, doktorka říkala, že nebyl poškozený ani jeden z důležitých orgánů. Nejspíš vyváznete jenom s jizvou." usmál se, jak sděloval dobré zprávy. Těch bylo vždycky málo, a tak byl rád jejich poslem.

"Byla to moje chyba. Nedávala jsem pozor. Měla jsem se oto…"
"Stop.. nevyčítejte si nic. Teď už vám to stejně.. nepomůže." přerušil ji.

"Ne.. teď už ne." konstatovala bezduše.

"Potřebujete něco?" zeptal se, aby změnil téma.

"Ne, děkuji. Jenom…" nevěděla, jak pokračovat. Jack povytáhl obočí a čekal.

"Pane, to jste byl vy, kdo pro mě přišel?" zadívala se mu do očí a aniž by odpověděl, věděla že ano.

"Bylo to hodně nebezpečné, za mnou byly desítky jaffů." stále se na něj dívala "Děkuji." řekla jakýmsi jiným tónem, kterému rozuměl jenom on.

"Vždycky." odvětil a věnoval jí úsměv. To měl pravdu, on by to udělal vždycky, bez ohledu na riziko. Ona to věděla a udělala by to samé. Protože se záchranou toho druhého, zachrání i kus sebe samé.


The End... :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KoBo KoBo | 13. května 2013 v 14:35 | Reagovat

Pěkná povídka.:)Krásně napsané.:)

2 Iveta Iveta | E-mail | Web | 15. května 2013 v 17:44 | Reagovat

Páni! Moc pěkné! A nejvíc se mi líbila ta poslední věta! :)

3 Sammie Sammie | Web | 24. května 2013 v 12:04 | Reagovat

Krásná povídka. Velmi pěkně popsané pocity. Šikulka :)

4 Apofísek Apofísek | Web | 4. června 2013 v 15:26 | Reagovat

Krásná povídka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama